Budu dělat bordel...
"Maminko, tady ty věci sem takhle dám a budu je shazovat. Ty mi budeš nadávat."
Asi takhle nějak začíná, za posledních pár dní, jedna z nejoblíbenějších her Vendy. Z běžně používaných věcí, jsme společně vyřadily takové, které nadělají nejméně hluku a nejméně škody jak na mém, tak na dětském majetku. Je to taková trochu sadomaso hra. Synek dělá, co nemá, já mu za to nadávám a oba se náramně smějeme.
Běžně mi vadí, když mladého zaplaví testosteron, bloumá po pokoji a bezmyšlenkovitě shazuje hračky z poliček, rozhazuje bačkory a celkově používá sílu k tomu, aby něco někam vzduchem přesunul. V této chvíli vlídná nejsem. A tak jsme se konečně po týdnech babrání se v domlouvání, vysvětlování, rozčilování a občas nepěkných slov dostali k naší sadomaso hře.
Hra spočívá v tom, že si Vašík naskládá na sedačku všechny určené věci (čím víc, tím líp) a pak je pomocí trubky shazuje dolů. Já mu ironicky zakazuji to, co dělá a on naopak přidává a vůbec neposlouchá. V této chvíli si hrajeme na to, co běžně dělat nesmí a spolu si to užíváme. Uvolní se tak napětí chvil, kdy skutečně musí poslechnout a veškerý majetek zůstane nedotčen.
Venda ze hry odchází s úsměvem, nemá potřebu bloumat po pokoji a shazovat jiné věci a já si denně tak 10 x říkám, jak skvěle jsem to vymyslela, když už ji po desáté s úspěchem hrajeme znovu a znovu. A znovu.
Co tedy hře stále chybí je, jak do toho zakomponovat nic netušící sestru, kterou samozřejmě strašně moc zajímá hromada věcí. Ty však mají v očích Vendy úplně jiný význam, takže se kolikrát strhne bitka, jestli se věci budou prohlížet batolecími prstíky nebo se budou shazovat umělohmotnou trubkou.
Takové hry bychom si měly dopřávat i my dospělí. Vyhradit si den bez pravidel. Prostě na truc dělat něco, co se běžně dělat nemá. Samozřejmě tak, abych neohrozila nic netušící spoluobčany, že tento den zrovna prožívám. Člověk by se vysvobodil z pout obyčejnosti a provazů stereotypů. Každý má v sobě určitě něco, co by v určitých chvílích rád udělal, ale konvence mu to nedovolí. Což byl přesně ten impuls, kdy jsem si řekla, že to zkusím taky. Dělat co mi vadí, že syn dělá. Vzala jsem tedy venku na procházce klacek (respektive, syn mi ho dal "nést") a bezmyšlenkovitě jsem shazovala sníh ze zábradlí, laviček a všeho možného, kolem čeho jsem procházela. A řeknu vám, bylo to fajn. Až jsem se lekla toho pocitu blaha, který mě tímto "ničením" zaplavil. Jen jsem sledovala jak krystalky ledového sněhu padají k zemi a tříští se. Ač jsme šli kolem rušné silnice, neslyšela jsem nic jiného, než jak krystalky dopadají na zem a rozpadají se jako sklenice o podlahu.
Myslím si, že by si takovou čistku mysli zasloužilo spoustu hlav. Najít v sobě tu pradávnou sílu instinktu, poslechnout ho a udělat pro svůj mozek to, co k nám vysílá v nestřežených emočně vypjatých chvílích. Mám-li chuť vzteky rozflákat vše kolem, stačí následně vzít klacek a vyčistit obrubníky od sněhu a kamenů. Nebo prostě jen jít a třídit odpad - s chutí vyházet pár nastřádaných sklenic od okurek.
Bordelu zdar!