Je tam vajíčko?

Některé děti jsou anarchisté některé režimisté. Mladší spadá do skupiny anarchisté a starší se již přehouplo do skupiny režimisté.

Během dne má Venda několik záchytných bodů, podle kterých se orientuje v čase. Ty hlavní jako je třeba ranní pohádka nebo večerní koupání jsem mu vytvořila já, ty menší si vytvořil sám. Jsou to pro něj záchytné body k pochopení a uchopení světa. Nevnímá čas, co bylo včera stále nazývá "dneska" a jedinou jeho orientací v čase jsou denní činnosti, potažmo i týdenní nebo roční.

Ještě před rokem to bylo, že tlačítko výtahu musel zmáčknout on. Teď se jeho "obsese" protáhla a máme celý příběh při příchodu domů. V létě jsme pod stromem u našeho domu našli skořápku vajíčka, která vypadla z hnízda po vylíhnutí ptáčete. Strávili jsme u vajíčka určitě 10 minut a povídali si, jak se takový ptáček narodí. Každý den jsme se na skořápku chodívali dívat a znovu a znovu si vyprávěli o narození ptáčka. Jednoho dne skořápka zmizela. Vysvětlila jsem mu, že ji snědli broučci a mravenci. Pro Vašíka to byl tak silný zážitek, že si to pamatuje dodnes a skořápka nás provází při každém příchodu domů. Pravidelně se musíme kousek vrátit, aby Vašík vylezl na malý obrubníček a docestoval až k onomu stromu a tam se mě každý den (i několikrát, když se několikrát vracíme) ptá: "Kde je vajíčko?" a já mu na to každý den musím odpovědět: "Snědli ho mravenci."

Podobně silné zážitky a jejich opakování donekonečna nás doprovází častěji. Minulý rok v létě jsme byli svědky jízdy autobusu s otevřenými dveřmi, kdy řidič přijížděl s prázdným autobusem k zastávce a cestou větral otevřenými dveřmi. Vašík byl velmi překvapen, protože se s otevřenými dveřmi jezdit nesmí. A drží se nás to dodnes. Má jeden autobus s otevíracími dveřmi a vždy (teď už tedy ne tak často), když si s ním hraje, otevře mu dveře a křičí, že má otevřené dveře. Já mu na to musím odpovědět: "Honem je zavři, Vašíku nebo se stane nějaké neštěstí!"

Často si tímto opakuje emoční naladění v dané situaci a tím se snaží porozumět sám sobě a reakcím okolí. Stává se, že o nějaké situaci mluvíme několikrát během dne. Někdy si nerozumíme a jeden na druhého se zlobíme. Když adrenalin opadne na obou stranách, znovu situaci probíráme v klidu. Bavíme se o tom, jak se kdo cítil a proč se tak cítil. Bavíme se o tom několikrát denně. Zničeho nic si vzpomene a potřebuje si o dané situaci znovu povídat, aby dokázal pochopit nejenom svoje pocity, ale i pocity druhého, které způsobil svým vlastním chováním. Znovu a znovu prožívá situaci, aby pochopil své jednání a jednání druhé osoby a učí se tím vcítit se druhých a podívat se na obtížnou chvilku i jinak. Tak jak se díky denním rutinám orientuje v čase, tak se díky opakování emočně vyhrocených situací orientuje sám v sobě. I my dospělí se k tomu uchylujeme, když si s přítelem povídáme o nějaké závažné situaci. Díky komunikaci si ujasňujeme své názory a emoční vzorce.

Vnímám, že je to důležité pro nás pro oba. Oba se potřebujeme bavit o svém chování. Potřebujeme navzájem slyšet, co druhý cítí. On se učí ode mně popisovat emoce a já se učím od něj najít správná slova k popisu emocí. Nejenom jeho, ale především mých.

Opakování matka moudrosti. Jedině opakováním důležitých chvil se staneme opravdu moudří. I když se nám občas zdá, že daná chvilka není tak důležitá, v dětských očích to může být úplně jinak.