K noze zbraň!

Jelikož vychovávám syna, věděla jsem, že období pušek a střelných zbraní jednou přijde. A už je to tady. V jeho 3,5 letech poprvé zatoužil mít zbraň. A já mu ji koupila. Vašík totiž touží být policajtem a ten ke své práci v boji se zlem zbraň potřebuje. Zlo se v našem světě totiž neptá jestli je to správné nebo ne, to totiž rovnou střílí.

Oba se v této rovině nacházíme poprvé a oba tedy zjišťujeme, jaké v nás vlastně zbraně vyvolávají otázky? Touhu ovládat nebo snahu bránit své bezpečí? Touhu brát život nebo snahu bránit život? Touhu mít moc nebo nebýt bezmocný? To jsme v rovině čistě válečné, kde je jen světlo nebo tma. Ale vždy je v tom rodina. Na obou stranách fronty. Ač nepřítel, vždy to bude něčí syn, možná už i otec. Pokaždé bude někdo ronit slzy smutku. Vzhledem k tomu, že jsem matka, uvědomuji si tyto skutečnosti mnohem silněji. Avšak nejsem muž a nemohu pochopit touhu bránit život, bránit bezpečí rodiny a bezmocnost v boji, kdy on má zbraň a já jen ruce. Intenzivně se tedy sama sebe ptám: "Chci z něho mít muže, který se od útlého věku učí, jak správně symbol moci používat nebo muže, kterého před "tamtou" věcí budu úzkostlivě chránit a později už nebudu mít možnost mu vysvětlit, že zbraní si lásku nevystřílí?"

Zbraň však není jen jednosměrně používaná ve válce. Je možné ji používat i ve sportu. Směřovat kulky k terči, k pyramidě plechovek nebo lahví ještě nikomu neublížilo (pokud se zbraň používá správně). Na druhou stranu vždyť puška sama o sobě určuje biologickou podstatu muže - hlaveň, otvor ze kterého vychází kulky zasahující cíl, který chlap by takové "hračce" mohl odolat.

Jsem žena a proto nikdy nepochopím mužský svět a muž zase nemůže pochopit ten ženský. Přichází doba, kdy mu to pravé mužství má ukázat jedině muž - otec, strýc, děda nebo klidně i soused. Měl by to být ten pravý muž. Muž který ví, kdy má použít svaly a kdy jimi obejmout. Muž který ví, že válka je pouhá iluze moci. V této době už má úloha ženy-matky pomalu končí. Teď nastupuj muž, jedině on dokáže svému synovi dát mužský pohled na svět. My ženy bychom nadále svým synům měly ukazovat měkkost života, bezpečí, které najdou ve své rodině a otcové by měli svým synům ukazovat, jak tyto křehké vazby bránit.

Myslím si, že emancipace v moderní době zašla příliš daleko. Žena popřením své pasivní aktivity vzala muži jeho možnost být jejím ochráncem. Synové se nemají kde učit pravému džentlmenství, které vychází z toho, že žena v podstatě "nic" nedělá. Měly bychom občas nechat muže použít jejich "zbraně", aby ty naše ženské "zbraně" zase začaly fungovat.

Dejme mužům jejich hlavy a my se znovu staňme krkem.