Našeptávač

Jednoho rána se Venda probouzí s velkou bolestí. Ukazuje na tvář poblíž ucha a já už tuším, že to nebude bolest jen tak. Po pár minutách střídavého klidu a pláče se s Vašíkem rozhodneme, že bude lepší zajet k paní doktorce, která lidskému tělu v mnoha případech rozumí více a dokáže pomoci rychleji, než my doma. V autě mě po cestě do nemocnice nabádá, že už bych si ten bílý plášť měla koupit, abychom nemuseli s každou bolístkou jezdit za cizími doktory. Chvilku zvažuji, jestli by bylo pro naši rodinu výhodné ztratit několik let drcení latinských pojmů a snahu pochopit chemické vzorce léků. Nakonec se uchyluji k několika minutovému vysvětlování, že bílý plášť doktora nedělá. Snad se mi ho podařilo přesvědčit, i když moc pochopení vůči mému rozhodnutí si bílý plášť nekoupit, neměl.

Nicméně jsme dorazili do nemocnice a čekalo nás v čekárně krásných 5 hodin, což jsem samozřejmě nemohla tušit. Na nějakou tu hodinku jsem byla vybavena časopisy a telefonní aplikací, která nám měnila obličeje, u které jsme se oba alespoň trochu zasmáli. Nevím, jak postupují v akutnějších případech, kdy se pacient svíjí v křečích, a pomoci se víceméně přes polstrované dveře nedovolá. Když jsme se konečně po 2 hodinách v čekárně ORL dostali jako třetí pacienti na řadu, byli jsme už oba mírně přinaštvaní.

Po klidném zjišťování zdravotního stavu synka se doktorka musela přiklonit k tomu nejhoršímu - píchání ouška. Vše probíhalo na mém klíně, pod mojí slovní i fyzickou podporou. Doktorka se také snažila o empatické jednání při zbavování bolesti malého pacienta. Když došlo k samotnému uvolnění zánětu v uchu, Venda propukl v srdceryvný pláč. Pláč z bolesti, ublížení, čekání a ze všeho, co ho za těch 5 hodin v nemocničním prostředí potkalo, i když vše vedle mě.

Po samotném lékařském zákroku přichází na řadu druhá část lékařské práce, a tou je byrokracie. Venda stále pláče a ruší tím náš hovor a pravděpodobně i soustředění doktorky na výpis zdravotní dokumentace. A tak se uchylují ke snaze ho uklidnit: "Ale no tak, to už přeci nemůže bolet. Už přestaň brečet, ty ostudo. Podívej, tady mám pro tebe bonbon, omalovánku... Hele, támhle něco letí.... Vždyť tě všichni slyší a budou si myslet, že nejsi vůbec statečný...." a podobné snaživé řeči o ukončení pláče, která se ale míjí účinkem.

Mohla bych se v tu chvíli přidat k nim, a přitakávat k zastavení synova pláče. I mě bolí, když mé děti pláčou, ale také vím, že po pláči jim je vždycky líp. Roslišuji spoustu druhů pláče a podle naléhavosti buď jen držím a hladím, nebo popisuji, co se děje. V tomhle případě jsem pochopila, že Venda prostěplakat potřebuje, aby se zbavil bolesti fyzické i psychické. Aby se zbavil tlaku při několikahodinovém čekání. Aby se zbavil pocitu ublížení od cizí osoby. Ovšem je tu další osoba, která neví, co všechno předcházelo samotnému zákroku, nezná mého syna tak jako já. Neví, jak se staví ke stresovým situacím a nechápe jak se vyrovnává s ublížením.

Je několik možností jak se v podobných situacích zachovat. Můžete se přidat k "autoritě", můžete se snažit změnit pohled "výčitkáře" a vysvětlit mu všechny okolnosti, své postoje a názory, můžete všechny ignorovat (i dítě) a nebo se můžete postavit do role NAŠEPTÁVAČE, ve které je mně osobně nejlépe. Vezmu dítě na klín, dřepnu si vedle něj nebo jakkoliv jinak se přiblížím k jeho uším a šeptám mu: "Vím, že tě to bolí a vím, že potřebuješ plakat. Budeš statečný i s několika slzami na tváři. Budu tě mít ráda, i když budeš křičet."

Snažím se přestat měnit svět a okolí dítěte, snažím se nevysvětlovat okolí jak to máme my. Začala jsem našeptávat mým dětem, že v jakékoliv situaci jsem tu s nimi a pro ně a nezáleží mi na tom, co říká okolí o jejich osobách, protože jen my skutečně víme, jací jsou. Přestala jsem ovlivňovat svět a měnit jeho myšlenky a názory vůči komukoliv v mé rodině. V životě se děti setkají s lidmi různého názoru. Setkají se s lidmi, které je mohou ponižovat, snažit se jimi manipulovat prostřednictvím trestu nebo odměn. Za několik let už nebudu stát vedle nich a nebudu moci měnit svět okolo nich. Ve vypjaté situaci už budou samy se sebou a se svými myšlenkami, které se jim v dětství zaryly do paměti.

Na nás teď záleží, jaké myšlenky jim tam zůstanou. Budou to vzpomínky na to, že vedle nich vždy někdo stojí a snaží se změnit okolní svět, aby se k jeho osobě chovalo lépe, podle jeho pravidel? Nebo vpomínky na volný prostor vyřešit si své emoce po svém a zároveň na jistotu, že i s chybami je stále dobrý, šikovný a není ostuda? Že i přes občasný hlasitý vztek, srdceryvný pláč kvůli "hloupostem", zůstává správným člověkem a nemá se za co stydět a měnit své pocity?

Strašlivý a zlý svět tu bude pravděpodobně ještě několik desítek let. Strach tu bude vždycky a i když to tak nevypadá, občas je dobrým pomocníkem k otužování ducha. Rozdíl je však mít strach z toho, co si o mně okolí pomyslí, když budu brečet ve chvíli, kdy se brečet nemá a mít strach, že svým konáním nemohu změnit svět. Trochu se bát totiž znamená, něco dokázat. Pokud strach ze soudu okolí mé osoby převáží pocit, že já jsem ten, co může změnit svět, nikdy se nebudeme mít dobře. Vždy se budeme něčeho bát a strach nám nedovolí potrvdit sami sobě, že jen dobro není v tom, že se nevztekám a nepláču, ale v tom, že chápu sám sebe a vím, co chci. Navzdory okolí.

Protože - pokud chceš změnit svět, změň sám sebe.

"Udělat věc, které se bojíme, je první věc k úspěchu." Mahátma Gándhí