Souboj generací o šťastné dětství

Občas na mě ze sociálních sítí vyskočí příspěvek svádějící boj, jaké dětství v jakém časovém rozmezí bylo to nejlepší. Já jsem dítě devadesátek. Což jsou vzkazy mamce, kde jsem, s kým jsem a v kolik přijdu psané rukou a ponechané volně na stole. Lítání po okolí a zvonění na opravdický zvonek u opravdického vchodu. Stromy a roztrhané oblečení od větví a plotů zahrádek, kam jsem chodívala plenit jahody sousedům. Životu nebezpečná dětská hřiště, kde jsem se houpala hlavou dolů z mostu nad Olešenkou - splaškovým potokem, kam jsem jednoho krásného dne taky se vší pompou spadla. Při těchto dobrodružstvích jsem zažívala existenciální problémy jako je zima, žízeň, hlad, jezení cizích svačin u cizích matek.Vrcholem pobavení dětské duše byla peněženka na vlasci, která záhadně unikla, když se ji kolemjdoucí snažil chytit. Vydělávala jsem si pouličním prodej květin z vlastní zahrady a okolní přírody. Jednou mi to dokonce vyneslo celou padesátku.

V období pubertálního vývoje jsem se potýkala s vrčícím pevným internetem, mastila jsem Aladina, Doom, Olympijské hry a jiné hry se super skvělou kostičkovatou grafikou. Vlastní mobil jsem dostala ke svým 15 (doufám, že si to pamatuji správně) narozeninám a to hlavně kvůli tomu, abych se pravidelně hlásila z internátu v Praze. Tajná komunikace prozváněním mi nebyla cizí a věčně nestačící kredit, kdy hlídám poslední 2Kč nebylo čtvrtletní výjimkou. Určitě bych zvládla vyjmenovat spoustu dalšího, ale vzpomínky víc jak 15 let staré jsou už hodně zaprášené.  

Usmívám se štěstím, usmívám se nostalgií

Vždycky když mi na mysl přijde jakákoliv vzpomínka na dětství, usmívám se. Usmívám se štěstím, usmívám se nostalgií, usmívám se dojetím, ale prostě se vždycky usmívám. Byla jsem v té době prostě a jednoduše šťastná, protože jsem prostě a jednoduše byla. Brala jsem život tak, jak přicházel a nevnímala jsem špatnou nebo dobrou dobu. Nepamatuji si, že bych si říkala, že dnešní, tedy vlastně už minulá doba by byla špatná, hrozná nebo naopak skvělá a nejlepší. Měla jsem dobré i špatné nálady, ale vzpomínky, ty zůstaly z velké části šťastné. Měla jsem přátele, měla jsem rodinu, měla jsem kde být i se na koho se obrátit, když mi bylo ouvej. I když jsem si tenkrát myslela, že k opravdické spokojenosti mi chybí už jen kapitál k pravidelnému nákupu v Zaře nebo Mangu. 

A já se teď jako matka ptám sama sebe, opravdu nynější děti nejsou šťastné? Opravdu se nebudou bavit při vzpomínkách na své první natáčení na YouTube? Opravdu nebudou vzpomínat na nějakou tajnou facebookovou komunikaci (existuje vůbec nějaká)? Nebudou si říkat, jaké to bylo skvělé lítat městem a "provádět parkour"? Opravdu je jejich vzpomínky nebudou činit šťastnými, protože nezažily to co já před 20 lety (no uf, to jako fakt tolik?!)? Opravdu si myslíme, že z dnešních dětí vyrostou smutní dospělí? 

A já se teď jako matka ptám sama sebe, opravdu nynější děti nejsou šťastné? Opravdu se nebudou bavit při vzpomínkách na své první natáčení na YouTube? Opravdu nebudou vzpomínat na nějakou tajnou facebookovou komunikaci (existuje vůbec nějaká)? Nebudou si říkat, jaké to bylo skvělé lítat městem a "provádět parkour"? Opravdu je jejich vzpomínky nebudou činit šťastnými, protože nezažily to co já před 20 lety (no uf, to jako fakt tolik?!)? Opravdu si myslíme, že z dnešních dětí vyrostou smutní dospělí? 

Ke štěstí patří pazourek, tužka nebo tablet? 

Jsem již věkem mimo mladou generaci a ani jedno z mých dětí ještě není v generaci, která by podle okolí neměla být šťastná, ale já si myslím, že každé dítě v jakékoliv době je ze své podstaty šťastné. A to, jestli drží v ruce pazourek, tužku nebo tablet nehraje roli. Hlavní roli totiž ve štěstí a spokojenosti dětství obsazují rodiče a nejbližší okolí. Měli by jim být na blízku nejen odřeného kolene, ale i u sedřené online identity. My rodiče bychom měli najít smysl v tom, co jako dospělí často smysluplně nevnímáme. Učit děti být šťastné kdykoliv. Naučit je vážit si přítomnosti a její pomíjivosti. Pochopit že to, co vytváří úsměv na rtech totiž není svět okolo, ale domov, který v tomto světě chrání. 

Pocit bezpečného domova dětství mi totiž zůstává v srdci, díky kterému si dodnes a navždy budu myslet, že já, dítě devadesátek, jsem měla to nejšťastnější dětství v historii lidstva. Ovšem to nejšťastnější dětství měly určitě i děti osmdesátek, milenialové a budou je mít i generace dětí, které přijdou po nich.  

Všechny šťastné děti totiž spojují 3 věci - domov, láska a milující náruč. Nic víc totiž dítě ke šťastnému dětství nepotřebuje.