Tohle přeci nemůžu přežít!

Moje plánované třetí těhotenství mne znovu vrátilo zpět, že nic se nedá naplánovat. Já, která žije organizací, plány, diáři, kalendáři, krabicemi s miliony fochy na třídění všeho. Já, která potřebuje řád a pořádek, tak přesně tu osud postavil s dětmi na cestu chaosu, anarchie a neřádu.

Když už jsme se s mužem rozhodli pro třetí dítě, plánovala jsem si třetí těhotenství užít. Po všech těch letech mateřství a čítání všeho možného od knih po příspěvky na Facebooku, jsem nabyla vědomí, že mě nic nepřekvapí. Inu, překvapil mě už první ultrazvuk třetího těhotenství - dvojčata. To prostě čeká málokdo.

Když jsem rozdýchala nečekané čtvrté dítě, plánovala jsem si alespoň pěkný porod. Avšak vzhledem k poloze dvojčat (spodní zadečkem a vrchní napříč) jsem se neodvážila do přirozeného porodu jít. I když se najdou lidé kteří slyšeli/četli/či dokonce rodili takto postavená dvojčata, já do toho nešla. Takže plánovaný císařský řez. Další ťafka od života. Měla jsem opravdu strach, googlit jsem si zakázala a čekala co se stane. Posledních pár dní před oním dnem jsem nebyla dobrým společníkem. Dojímala mne každá chvilka s dětmi jako ta poslední v životě. Rozhodla jsem se tedy upnout se ke kojení. Předchozí dvě děti jsem kojila 2 roky, věděla jsem snad všechno. Tedy četla jsem snad o všech možných problémech a jak jim předejít nebo jak je zvládnout. Byla jsem přesvědčená, že kojení určitě vyjde, když už nevyšlo nic jiného.

Po porodu jsem ležela 24h daleko od dětí, které mi vozili v pravidelných i intervalech. Pokaždé jsem se snažila přiložit. Myslela jsem na ně každou vteřinu, když byly pryč. Neustále se ptala, kdy mi je zase přivezou a kdy budu moci k nim.

Naše setkání na pokoji šestinedělí jsem probrečela, že jsme konečně spolu. První pokus o to postavit se nevyšel, což mne zase posadilo na zadek, doslova. Dopovala jsem se sáčky cukru a sladkým čajem, aby mi další pokus vyšel a já už se mohla o děti plnohodnotně postarat a nemuseli mi je vozit jen v určený čas "uspané" glukozou.

Když jsem se konečně zvedla a šourala se po pokoji, vyžádala jsem si děti i na noc, což se asi nestává pravidelně a sestra mne velmi "asertivně" upozorňovala, že to není dobrý nápad. Já si však stála za svým, kojit co nejdříve a na požádání. Je pravda, že tu noc jsem nespala. Buď nespaly děti moje nebo děti spolubydlících nebo do pokoje stále někdo lezl něco kontrolovat.

Díky všemu, co jsem znala, se mléko spustilo již třetí den od porodu. Ačkoliv jsem odsávačkou plnila lahvičky, děti nepřibývaly na váze, jak by měly. První podání svého mléka stříkačkou jsem zase probrečela. Jak to? Jak je možné, že to nefunguje? Všechny ty kilometry příspěvků, příběhů, rad... A k ničemu? To není možné...

Další poprvé při pobytu v porodnici byla novorozenecká žloutenka s nutností svícení miminek. Znovu jsem probrečela naše odloučení. Tu noc, kdy se dvojčata "slunila", jsem poprvé od porodu spala 4 hodiny (mimochodem to byly poslední 4 hodiny vkuse do teď 😁). Všechno zlé, je i pro něco dobré, snažila jsem sama sebe utěšit.

Pátý den už mne to v porodnici začalo upřímně štvát. V noci se nespalo, protože se kojilo, přes den se nespalo, protože v pokoji furt někdo byl - návštěvy, vizita, uklízečky, oběd, uklízečky, doktoři, sestry, návštěvy... Furt něco. O to víc mě stresovalo, že děti ne a ne přibrat tak, aby nás pustili domů. Nakonec se podařilo graf váhy přemluvit a stoupl o 10g. Hurá domů a strhnout váhu u doktorky.

Inu, zase jsem se spletla. Myslela jsem si, že když už budeme v klidu doma, vše půjde hladce. Ačkoliv jsem se snažila dělat vše, co jsem znala, váha se šnečím tempem sice zvyšovala, ale ne tak jak bych si já i doktorka představovala. Kojila jsem víceméně nonstop, nosila jsem, spala s dětmi v posteli, pila všemožné kombinace bylin, cucala homeopatika... Ačkoliv mléko bylo, děti neměly sílu. Posvátné šestinedělí jsme strávili v ordinaci, na odběrech krve (pro vyloučení žloutenky), v ordinaci, na odběrech krve a stále dokola. Nikdy se na nic nepřišlo a já stále doufala v pomalý start, jako tomu bylo i u předchozích dvou dětí. Ze začátku jsem na radu doktorky podávala 2x denně půl pytlíku tzv. fortifikátoru, který se podává nedonošencům k lepšímu přibývání na váze. Vzhledem k tomu, že dávka nestačila, po několika dnech jsem navýšila na 3x denně půl sáčku. Děti se stále neodrazily ode dna a váha se neposouvala, jak by měla.

Končilo šestinedělí, které jsem sama sobě a dětem dala jako strop pro hladký rozjezd, když to všechno nestačilo, sáhla jsem již po umělém mléce. Alternativní dokrm stříkačkou. První dávku jsem zase obrečela. Ze začátku vypili tak 40ml 3x denně. Takže náš den spočíval v nakojit, přebalit, dokrmit, uspat... Někdy nám tohle kolečko zabralo i dvě hodiny. Díky mému muži, který s námi zůstal první dva měsíce doma, jsme já a starší děti měli co jíst. Mé velké a hluboké poprvé. Několik dní mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že mé děti mají UM. Že jim nedám tolik, kolik potřebují. Ujištěním, že jsem se vydala správnou cestou mi bylo, že jsem se již večer přestala klepat vyčerpáním a necítila jsem se jako po nekonečný pařbě. Děti začaly konečně přibírat a sílit.

Přijala jsem to jako další cestu poznání. Postupně během několika týdnů jsme došli až ke 120 ml 3x denně. Celé krmení nám většinou trvalo i hodinu. K tomu prostřední dcera doma a starší syn ve školce. Plácala (a občas se stále plácám) jsem se mezi výčitkami, že se starším nevěnuji tak, jak bych chtěla a tím, že dvojčata jsou prostě mimina a první rok potřebují vypiplat a seberou opravdu hodně pozornosti jen pro sebe.

Stále jsem však nepřestala věřit, že se dokrmu zbavíme. I když jsem se občas snažila dávku vynechat nebo snížit, okamžitě se to projevilo na nervozitě dětí, častějším přikládání a tím pádem i ke ztrátě mé energie. Zůstala jsem tedy u stříkačky a kojení. Metou mi byl čtvrtý měsíc, kdy jsem se rozhodla začít podávat zeleninové příkrmy, abych snížila mililitry umělého mléka. A ono to fungovalo. Postupně jsme odbourali polední příkrm, pak dopolední a nakonec i večerní.

Dnes je dětem sedm měsíců a stříkačkou již mléko nepodavám. Celý půlrok jsem čekala, kdy už to konečně skončí a jestli to vůbec skončí a najednou je to tady. Kojím na požádání a přikrmuji zeleninou a ovocem. Občas se stane, že jsou celý den jen kojeni. A já už nejsem vyčerpaná a oni nejsou nervózní.

Zvládli jsme to. Oni i já. I starší děti. I muž. A troufám si říct, že ačkoliv to byla (a někdy stále je) honička, jsme všichni převážně šťastní.

Prošla jsem si cestou, o které jsem pouze četla. Pochopila jsem prožitky matek, kterým se nedaří kojit i přesto, že VŠECHNY ženy mohou kojit.

Všem ženám, které občas ztrácí naději, že tohle období nemá konce, že tohle období nemohou ve zdraví přežít, že tohle období... doplňte si samy, vzkazuji, že všechna období mají svůj konec. I to vaše, i to dětí.

Všechno je to jen cesta pochopit život a rozdávat moudrost ve stáří. Tak jako vzhlížíme k dnešním babičkám, co vše musely zvládnout, jakými obdobími musely projít, i my jednou budeme babičkami a díky všem obdobím, které jsme nemohly přeci přežít, budeme podporovat své dcery, snachy, přítelkyně a ženy obecně.

Občas mi to trvá, než pochopím, že můj muž má vlastně pravdu. Všechno je to jen v tvé hlavě. 😁

Takže ženy, my to ZVLÁDNEME, ne že ne.