Už se zase perou!
Jsou dvě a každé úplně jiné, co mají ale společného, že si oba navzájem lezou na nervy. Někdy jim to trvá 20 minut někdy jim stačí minuta. A já tyhle chvíle nesnáším. Nesnáším být rozdělovač divé zvěře, nesnáším je od sebe odtrhávat a prostě nesnáším sourozenecké rvačky. Obě děti miluji a tyhle chvíle mi dávají opravdu zabrat.
Říkala jsem si, že to přeci není možné, aby se tak často prali a začala jsem si dané chvilky přehrávat v hlavě a zjišťovat, jestli jim tak trochu nepřilévám olej do ohně i já. Sledovala jsem důvody k pranicím a po naskočení automatického pilota v řešení jsem sama sebe stopla. Přišla jsem na to, že mladší dcerku beru moc mladě a staršího synka příliš staře. Kačku často "odstraňuji" aby ji nebylo ublíženo a Vendovi nakládám zodpovědnost za afektivní reakce.
Začínáme novou etapu sourozeneckého spolužití. Pro mě to znamená novou dimenzi komunikace a přímou účast během krizových chvilek aneb okamžitě upustit vše, co mám a být překladačem batolečtiny do jazyku dítěte mladšího školkového věku.
První pokusy začínají docela dobře. Sice Kačenka schytá pár štípanců a Vašík několik facek, ale nakonec jsou schopni činnost prožívat společně.
První pravidlo tedy je - neostraňuj batole za každých okolností, ale vymysli mu adekvátní činnost, kterou akceptuje i druhý sourozenec. Často jsem je od sebe oddělovala, což v samé podstatě nepodporovalo možnosti naučit se jejich souhře. Když si Vašík vymyslel svůj koutek kuchaře a Kačenka mu tam chtěla vermomocí pomáhat, stará máma by Kačenku "nalákala" na jinou činnost, aby Vašík mohl pokračovat ve hře. Nová máma už to neudělala. Přestala mentorovat od dřezu a stala se mentorem ve hře. Z Kačenky udělala pomocníka kuchaře a ukázala Vendovi, že i to málo, co Kačenka v jeho očích umí, mu může být osvěžením jeho hře. A tak mu ségra nosila a podávala různé náčiní a nástroje, které kuchař potřebuje. Významné plus - učení se společné hře.
Druhé pravidlo je - překladej, mluv a mysli dříve než batole. Mým cílem není absolutně odstranit rvačky. Mým cílem je, ukázat jim, že si spolu mohou hrát, že ten umí to a druhý ono a dohromady je to větší sranda než samostatně. Snížit fyzické násilí na minimum tím, aby si zvykli nejdříve popřemýšlet, jak spolu koexistovat a až jako poslední možnost tasit kordy. Protože se Venda s Kačenkou ještě nemůže verbálně domluvit, chápu, že je občas těžké odhadnout, co vlastně chce ségra udělat. Obzvlášť se zkušenostmi 3,5 letého dítěte. Nezbývá mi tedy než mu její chování komentovat já: "Ukaž, Vašíku, co to tady máš za pěknou knížku? Ukážeš mi, kde je slepička? A co to je tady?" nebo "Já se chci jen podívat, nebudu ti na to sahat." a nejčastěji "Klídek brácho, já jen procházím, nechci ti sahat na tvůj autobus." Významné plus - pochopení jednání mladšího nevyzpytatelného sourozence.
Emočně nejsilnější chvilky jsou, když se začnou kočkovat u mě v náručí. Jeden sedí napravo a druhý nalevo. Jenže máma je jen Kačenky a ta si ji dost často začne i bránit. Takže zničehonic přilítne jedna Vendovi a ten si to samozřejmě nenechá líbit a já už pak jen natahuji ruce skřipcem, aby od sebe byly co nejdál. V těchto chvílích mi významně pomáhá kojení Kačenky. Jakmile se začne kojit, tak nemá tendence si mě bránit. Jak to bude po období kojení, to je stále ve hvězdách. Vašíkovi stačí má náruč, nemá potřebu si mě tímto způsobem hájit, takže kdyby ségra neútočila byly by to pěkné mazlící chvilky pro selfie. :-)
Kdy jsou u nás tedy krizové chvilky, které potřebují moji včasnou asistenci? Většinou když si Venda vezme nějakou hračku a Kačenka chce dělat totéž nebo když si Kačenka vezme nějakou hračku a Venda chce dělat také totéž. Jak jste jistě pochopili, tyto chvilky v podstatě nekončí. A protože nová máma musí učit své děti žít ve společné domácnosti, jiná máma už nám neuklidí, nevypere a možná ani neuvaří, proto v následujících několika letech přijímám návštěvy jen s hadrem v ruce a jídlonosičem v igelitce. Za to však bude doma harmonická a idylická aura všeobjímající lásky a respektu.
Aneb sourozenci bez rivality v praxi.